Počátkem listopadu se podařilo realizovat výjezd s materiální pomocí pro dva rumunské psí útulky. Dojmy z této cesty jsou natolik silné, že jsem se rozhodla je zde publikovat. Jsem totiž přesvědčena, že většina lidí vůbec netuší, jak špatná situace psů v Rumunsku ve skutečnosti je.

Když jsem kývla na účast v tomto výjezdu, sama jsem o ní měla jen mlhavou představu. Věděla jsem, že Rumunsko je známé vysokými počty toulavých psů a špatnou pověstí státních útulků, ale také jsem věděla, že jakožto členové EU přeci musí ctít evropskou legislativu myslící i na welfare zvířat. Když jsme tedy spolu s Victorií vyjížděly z Teplic, byla jsem si celkem jistá tím, co je možné v Rumunsku vidět a co ne. V Praze se nám podařilo do přeplněného kombíku nacpat ještě spolucestující Terezu a mohly jsme vyrazit.

Před rumunskými hranicemi mě Tereza, která již do Rumunska jela potřetí, upozornila: „Koukej, teď začnou ti psi u silnice.“ Bylo po půlnoci a nějaké veřejné osvětlení Rumunům nic moc neříká, i tak jsem si ale prakticky ihned po přejetí hranic začala všímat obrysů psů ve světelech reflektorů. Nejprve jsem holky upozorňovala na každého psa u silnice, ale po chvíli jsem to v zájmu přežití mě i klimbajících spolucestujících vzdala – nevěřili byste, jaké kousky dokáží rozjetí kamioňáci předvádět na úzkých okreskách (dálnic je v Rumunsku poskrovnu). Po třetí hodině jsme dojely k osvětlené benzínce a shledaly to skvělým místem k nocování v zamčeném autě.

S prvním světlem jsem se mohla konečně rozhlédnout, jak že to Rumunsko vlastně vypadá. Bylo překvapivě teplo, nadohled střechy Kluže, okolo benzínky suché pláně s tvrdou trávou, silnice, staveniště. A toulaví psi. Když jsme se otáčely ve dvoře nějaké pily, všimly jsme si žíhané feny na řetězu a vrhu malých štěňat. Odněkud vyběhl pískově žlutý pes a v protějším rohu byla další fena na řetězu. Všechno pitbullové. Později jsem se na to ptala Vasila a ten jen pokrčil rameny a řekl, že psí zápasy jsou v Rumunsku běžné a že k nim asi byli určeni i tito psi.

Zamířily jsme přímo do Kluže, poměrně velkého města se spoustou šedivých paneláků. Když jsme projížděly dvouproudým kruhovým objezdem v centru, zahlédly jsme na travnatém ostrůvku uprostřed chlupatou černobílou hromádku. Byla to fena, schoulená na místě, odkud se skrz hustý provoz mohla jen těžko dostat. Následovala asi hodinová akce, při které jsme se za nechápavých pohledů kolemjdoucích snažily vyděšenou fenku všemožně lákat a chytit. Výsledek bylo její nacpané bříško a útěk do jedné z bočních ulic. Utěšovaly jsme se vědomím, že fenka je dost bázlivá a rychlá na to, aby unikla nejen autům, ale i tzv. dog hunters, ke kterým se dostanu později.

V sestavě tří ženských (z toho jedna neřidička a jedna blodnýna) jsme zvládly zachránit málem upadnuvší kolo našeho auta, načež dorazil zbytek skupiny v počtu tří taktéž po střechu narvaných aut a sedmi osob. Společně už míříme k Radu Termure, jež vlastní v Kluži soukromý útulek, kde praktický sám pečuje o neuvěřitelných více než 800 psů. Tento nesmírně charismatický 53letý pán nás přijímá v obleku, s širokým úsměvem a perfektní angličtinou. Původně vlastnil úspěšnou firmu zabývající se elektronikou, ale před lety ji prodal a všechny své úspory obětoval záchraně psů z ulice.  Rodina jej považuje za blázna, známí nechápou. Útulek umístěný mimo samotné město mu již v minulosti zapálili, při požáru uhořela jedna z mála žen, která mu s péčí o psy pomáhala. Přes jeho úsměvy a srdečnost nelze přehlédnout vyčerpání a zoufalství. Když se ho ptám, co mu máme dovézt příště, jaké věci hlavně potřebuje, odpovídá: „Potřebuju domovy pro psy a lidi, kteří mi tu budou pomáhat.“ Na zaplacení mezd pro další pracovníky však nemá prostředky a dobrovolná pomoc či zájem o adopce psů z útulku jsou v Rumunsku prakticky neznámé pojmy. U Radu zanecháváme polovinu materiální pomoci a první skupinu, která mu druhý den pomůže v samotném útulku.

My vyrážíme spolu se sestrami Zuzkou a Terkou v druhém autě na cestu na jih do druhého z útulků. Projíždíme Transylvánií a Jižními Karpaty, cestou mnohokrát stavíme a krmíme a odčervujeme toulavé psy, kterých je všude čím dál tím víc. Někteří se bojí a nepřiblíží se k nám, jiní jsou vděční za každé pohlazení. Kolem druhé ranní dorážíme do Caracalu, města v jižní části Rumunska, nedaleko bulharských hranic.

Ráno u snídaně nás Zuzka informuje, že auta jsou celá, okýnka nerozbitá, ulice plné psů. Když jim sypeme granule, sbíhají se další a další. Nejmenší ze smečky je hnědá krátkosrstá fenka, nemá víc než 3kg, klepe se zimou a teče jí z očí i čumáčku. Nerozmýšlíme se dlouho, nadcházející zimu na ulici nemá šanci přežít a proto ji bereme do auta. Cestou nás několikrát zradí navigace, díky tomu však máme možnost dostat se do vedlejších ulic, v nichž nacházíme velice vychrtlého psa. Hlouček místních je k na smrt vyhublému zvířeti naprosto lhostejný, jejich zájem vzbudí až naše snahy psa chytit. Za chvíli je však divadélko pěti holek s vodítky, konzervou a dekami přestane bavit a jdou si po svých. Naše čím dál zoufalejší pokusy jsou marné, pejsek si naplnil žaludek a je velmi obezřetný, nakonec zaběhne do zpustlé zahrady za opuštěným domem, kde se zdržuje několik dalších hubených psů podobné velikosti. Podaří se nám však zapříst hovor s obyvatelkou sousedního domu, která má sama tři malé psy a dvě štěňata. Po kuriózní domluvě (paní neumí anglicky a my neumíme rumunsky) nakonec souhlasí, že bude vyhublého psa krmit a dá mu odčervení, které jí předáváme a rovnou odčervujeme i její vlastní štěňata.

Při projíždění desítkami a desítkami kilometrů polí míjíme několik skupin toulavých psů. Vrtá mi hlavou, co tu v té pustině psi jedí a kde spí. Většinou jsou to střední či větší kříženci, když nás u silnice překvapí droboučká černá fenka, nejspíš kříženka čivavy. Netušíme, jak se tu octla ani jak by tu mohla přežít, a tak máme další čtyřnohou spolucestující.

Následující etapa cesty nás zavede do částí Caracalu, které se zdají patřit na jiný kontinent. Děravé hliněné cesty místo ulic a silnic, neuvěřitelné množství odpadků a mezi nimi ušmudlané děti a ještě ušmudlanější psi. Tam se v odpadcích batolí maličká štěňata, vedle pes žere použitou dětskou plenu. Šokovaně vytahujeme kameru a narychlo pořizujeme následující záběry, raději však ani nepřibržďujeme, protože z domů se rojí místní a v těchto uličkách není příliš radno zakufrovat:

Nakonec si pro nás musí Vasile dojet, samy bychom k jeho útulku netrefily. A to je nejspíš dobře, vzhledem k tomu, jakou má s lidskou krutostí zkušenost útulek Radu Termure. Vasilův azyl se nachází uprostřed polí, pryč z dohledu lidských obydlí. Funguje zatím krátce, ale za několik měsíců už stačil 26letý mladík Vasile Temelie vybudovat doslova z ničeho fungující útočistě, které aktuálně obývá téměř 150 psů. Ujímá se především štěňat a mladých psů, kteří mají šanci nalézt domovy v zahraničních rodinách. Ptám se ho, zda nějaké psy umisťuje i tady v Rumunsku: „Ne, tady lidé nechodí do útulku, aby si adoptovali psa. Psů jsou všude mraky. Párkrát jsem psa někomu odtud dal. Později jsem ho pak našel na ulici. Takže adopce do Rumunska už nedělám, nemá to smysl.“ Do péče bez váhání převírá obě nalezené fenky a my máme možnost seznámit se se zařízením, které je pro několik šťastných psů rájem. Takto vypadá nejlépe fungující rumunský útulek, jaký jsme měly možnost poznat:

Po vyložení druhé části pomoci v útulku jsme pozvány k Vasilově rodině domů. Mezi štěňaty, která má Vasile pro náročnou péči přímo u sebe doma je i jedno extrémně vyhublé, doslova maličká kostřička potažená kůží. „Jo, takhle vypadají štěňata ze státních útulků.“ reaguje Vasile na můj šokovaný výraz a následně mi vysvětluje, jak vlastně rumunské státní útulky fungují. Tzv. dog hunters odchytí psa na ulici (odchyty často probíhají velmi brutálně a psi jsou při nich vážně poraněni) a umístí jej do útulku. Ten má ze zákona lhůtu 14 dnů, ve které se může o psa přihlásit majitel nebo si jej někdo adoptovat. Pro pouličního psa si však žádný majitel nikdy nepřijde. Pes tyto dva týdny tráví v podmínkách, které nejlépe vystihuje slovo „koncentrák“, bez ošetření, veterinární péče, potravy a vody. Ano, čtete dobře, i já se několikrát ujistila, že rozumím správně. Pokud pes těchto 14 dní přežije, čeká ho utracení. Mladého, starého, přítulného nebo vystrašeného, každého bez rozdílu. Utracení však neprobíhá nákladnou uspávací injekcí, ale většinou levnější elektrikou, lopatou, nebo tím, co je zrovna po ruce. Když zrovna nic po ruce není, nechá se jednoduše umřít hlady a žízní.

Soukromá zařízení, která rumunským psům z ulice poskytují péči, potravu, teplo a zázemí, můžete spočítat na prstech. Tato zařízení fungují bez podpory státu či měst, která jim spíš hází klacky pod nohy, a jsou většinou naprosto závislá na podpoře ze zahraničí. Z rumunského pekla se však podaří zachránit jen malý zlomek psů. Pro srovnání: psů ve všech soukromých i městských útulcích v České republice dohromady je zhruba 12 000. Počty toulavých psů pouze v rumunském hlavním městě Bukurešti se podle odhadů pohybují mezi 60 a 80 000. V České republice máme mnoho útulků, sdružení i dobrovolníků, kteří dbají na to, aby každý pes dostal pořebnou péči a nemusel žít na ulici. Statisíce rumunských psů se však rodí, trpí a umírají bez jména, bez pohlazení a bez povšimnutí, že vůbec existovali. Nejsou jiní než naši psi, jen měli tu smůlu, že se narodili na špatné straně hranice.

Utrpení němých tváří, jakého jsme my sami byli svědky, nás nenechává lhostejnými. Pomoc naše a všech, kteří nás finančně a materiálně podporují, je to jediné, v co mohou rumunské němé tváře a těch několik lidí, kteří jim pomáhají, doufat. Zachránit život je jedinečný pocit a jen díky němu se mohou lidé jako Radu a Vasile vyrovnávat s hrůzami, které denně vidí. Je však na nás, zda budou moci v tomto poslání pokračovat.

___________________________________

Kompletní fotogalerii k tomuto výjezdu najdete ZDE

Reklamy